Hyperaktivní dítě vyžaduje speciální přístup a trpělivost
Co znamená mít „hyperaktivní" dítě a jak s tím citlivě pracovat
Dětská energie je někdy doslova nakažlivá – skákání z gauče, otáčení kolem vlastní osy, nekončící otázky a smích, který se rozléhá po celém bytě. Ale co když se zdá, že toho pohybu, zvuků a impulzivity je přece jen trochu víc než obvykle? Otázka „máme doma hyperaktivní dítě?" začíná v hlavě hlodat už v batolecím věku, někdy dokonce ještě dřív, když maminka popisuje, jak se dítě neúnavně hýbalo už v břiše.
Když neposednost přesahuje hranici běžnosti
Každé dítě je jiné. Některé je klidnější, jiné živější, další potřebuje neustálý podnět. Není proto snadné hned říci, kdy jde ještě o normální temperament a kdy už se může jednat o hyperaktivitu. Obzvláště v raném věku, například kolem dvou let, je ztížena diagnostika – děti se stále učí kontrolovat své chování, emoce a pozornost.
Přesto existují určité příznaky hyperaktivního dítěte, které mohou rodičům napovědět, že by mohlo být vhodné se poradit s odborníkem. Mezi typické projevy patří:
- výrazná nepozornost – dítě se nedokáže soustředit ani krátce, rychle přeskakuje od jedné aktivity ke druhé
- neschopnost sedět chvíli v klidu, i při aktivitách, které má rádo
- impulzivita – jedná bez rozmýšlení, skáče do řeči, nečeká na svou řadu
- časté přerušování dospělých i dětí, zasahování do her ostatních
- výbušnost, problémy s regulací emocí, časté záchvaty vzteku nebo pláče
Je důležité si uvědomit, že tyto znaky se mohou vyskytovat i u zdravých, živých dětí. Klíčovým faktorem bývá míra a dopad na každodenní život – tedy zda chování dítěte výrazně narušuje jeho vztahy, učení či rodinný život.
První signály už v těhotenství?
Mnoho žen popisuje, že měly pocit, že jejich dítě bylo „neklidné už v břiše". Ačkoliv tyto subjektivní vjemy nejsou diagnostickým kritériem, několik výzkumů naznačuje, že nadměrný pohyb plodu může být časným indikátorem vyšší aktivity dítěte po narození. Například studie publikovaná v odborném časopise Developmental Psychobiology uvádí, že frekvence pohybů plodu může korelovat s temperamentem kojence, včetně zvýšené reaktivity a motorické aktivity.
To ale neznamená, že každé „divočení" v bříšku musí předpovídat ADHD. Aktivní plod je často známkou zdravého vývoje. Přesto může být výrazná nepředvídatelnost a intenzita pohybů jednou z mozaik časných signálů, které stojí za to sledovat s odstupem času.
Když dvouleté dítě nezastaví
Možná si rodiče všimnou, že už hyperaktivní batole ve věku dvou let se neumí zabavit hračkou déle než pár sekund, neustále běhá, něco shazuje, všude leze, a při pokusu o klidnější aktivitu nebo čtení pohádky instinktivně utíká pryč. Takové chování může být náročné jak pro rodiče, tak pro samotné dítě, které nedokáže svou energii nasměrovat.
V tomto věku není možné stanovit diagnózu ADHD s jistotou – vývoj dětského mozku je v plném proudu a mnohé projevy mohou do tří let věku vymizet. Přesto je dobré sledovat vzorce chování, mluvit s pediatrem a případně začít s jednoduchými metodami, které dítěti pomohou zklidnit se a regulovat své impulzy.
Jak zklidnit hyperaktivní dítě bez křiku a trestů
Každý rodič to zná – když dítě zuří, říct mu „uklidni se" většinou funguje asi stejně, jako chtít po vlnách, aby se přestaly hýbat. A právě u dětí, které jsou přirozeně aktivní a impulzivní, je extrémně důležité zaměřit se na to, aby měly kolem sebe prostředí, ve kterém se mohou zorientovat, zklidnit a postupně učit pracovat se svým tělem i emocemi.
Základem je denní struktura a určitá předvídatelnost. Když dítě ví, co ho během dne čeká, nedostává se tak snadno do stresu. Tahle stabilita mu pomáhá cítit se bezpečněji – ať už jde o pravidelný čas jídla, spánku nebo hraní. Přehlednost a rutina zkrátka dělají divy, zvlášť u dětí, které mají energie na rozdávání. Potvrzuje to i článek o tom, jak zvládat stres, který najdete tady.
Vyzkoušejte naše přírodní produkty
Možná vás to překvapí, ale pohyb není nepřítel – naopak. Nejde o to děti „unavit", ale nabídnout jim smysluplný pohyb. Skákání na trampolíně, lezení po laně nebo jen procházka lesem často fungují výborně. Děti si tak nejen vybíjejí přebytečnou energii, ale zároveň si zlepšují motoriku a učí se vnímat své tělo. A klidně můžete zkusit i dětskou jógu – bude to zábava pro všechny.
Když už se dítě dostane do pořádného víru emocí, je fajn mít doma své „klidové místo". Nějaký pohodlný kout s polštáři, knihami nebo třeba zenovým pískovištěm může být účinným útočištěm. A co teprve dechová cvičení – třeba foukání do peříčka nebo bublifuku. Jednoduché techniky, které ale mají reálnou sílu dítě zklidnit.
Roli hraje i to, co dítě jí. Některé děti totiž reagují citlivě na umělá barviva, cukry nebo konzervanty, které mohou zbytečně „rozhoupat" jejich nervovou soustavu. Zdravá strava postavená na bílkovinách, zelenině a omega-3 mastných kyselinách pomáhá udržet energii vyrovnanější. Mrkněte na víc informací o omega-3.
A konečně – empatie a trpělivost jsou klíč. Je důležité si uvědomit, že některé projevy chování nejsou schválnost, ale důsledek vývojové fáze. Mozek dětí prostě ještě není dostatečně vyzrán, aby zvládaly sebekontrolu tak, jak bychom si přáli. Jak říká psycholožka dr. Laura Markham: „Děti se nechovají špatně, protože by chtěly. Chovají se tak, protože ještě neumí lépe." A právě na nás dospělých je ukázat jim cestu – trpělivě a s porozuměním.
Nejsme v tom sami
Každý rodič, který čelí každodennímu kolotoči s velmi živým dítětem, zná pocity vyčerpání, frustrace, ale i obrovské lásky. Pomáhá vědět, že v tom nejste sami. Existují podpůrné skupiny, odborníci na dětský vývoj a také komunitní centra, kde se děti mohou vyřádit ve strukturovaném prostředí a rodiče najdou pochopení a inspiraci.
Příkladem může být příběh paní Moniky z Brna, jejíž dvouletý syn byl popisován jako „nezvladatelný" i v dětském koutku. Po konzultaci s dětským psychologem a zavedení předvídatelného denního režimu, pravidelného pohybu a krátkých relaxačních technik, se situace postupně uklidnila. "Nezměnilo se to přes noc," říká, "ale najednou jsme se na sebe oba těšili víc. A to bylo nejdůležitější."
Hyperaktivita není konec světa, ale výzva, kterou lze zvládnout s trpělivostí, porozuměním a laskavým vedením. Jde o to najít rovnováhu mezi respektem k temperamentu dítěte a vedením ke klidnějším formám sebevyjádření.
A nakonec – ne každé živé dítě je hyperaktivní. Ale každé dítě potřebuje pochopení.
