Jak rozpoznat psychické problémy s polykáním a co s nimi dělat
Ppsychogenní potíže s polykáním
Polykání – běžná činnost, nad kterou většina lidí v každodenním životě vůbec nepřemýšlí. Automaticky sousto přeneseme z úst do hltanu a dál do jícnu, aniž bychom se u toho jakkoli zarazili. Ale co když se z této samozřejmé činnosti stane problém? A co když ten problém nemá fyzickou příčinu, ale vychází z hlavy?
Zatímco o poruchách příjmu potravy jako anorexie nebo bulimie se v posledních letech mluví stále častěji, méně známou a často přehlíženou komplikací jsou psychické potíže s polykáním, známé také jako psychogenní dysfagie. Tento problém může připomínat fyzickou poruchu, ale jeho kořeny leží jinde – v psychice.
Jak se projevuje psychogenní porucha polykání?
Lidé postižení touto poruchou často popisují pocit knedlíku v krku, neschopnost přimět se k polknutí nebo strach, že se při polykání zadusí. Někdy se potíže objevují náhle a vyvolají paniku, jindy se rozvíjejí postupně. Přitom lékařská vyšetření – endoskopie, neurologické testy nebo rentgenové vyšetření polykacího aktu – neukazují žádnou jasnou fyzickou příčinu.
To je často frustrující jak pro samotného pacienta, tak pro jeho okolí. Neschopnost jíst nebo pít bez úzkosti či pocitu ohrožení narušuje každodenní život, může vést k podvýživě a dehydrataci a ještě více prohlubuje psychický stres. Pacienti často přecházejí na tekutou stravu nebo se jídlu zcela vyhýbají.
Psychogenní porucha polykání je stále málo známá i v odborných kruzích a bývá mylně zaměňována s jinými diagnózami – například neurologickými onemocněními nebo klasickými poruchami příjmu potravy. Ve skutečnosti však často souvisí s úzkostnými poruchami, posttraumatickou stresovou poruchou nebo depresí.
Kde se bere strach z polykání?
Psychika dokáže výrazně ovlivnit i tělesné funkce. Mozek, vnímání a emoce jsou úzce propojeny s řízením pohybů svalů – a polykání patří mezi ně. Pokud dojde k silnému stresu, panice nebo psychickému traumatu, tělo může „zamrznout" a běžná motorika se stane náročnou nebo nemožnou.
Vyzkoušejte naše přírodní produkty
Typickým příkladem může být člověk, který se jednou skutečně zakuckal nebo mu zaskočilo natolik, že se začal dusit. Tento fyzický zážitek pak mozek spojí s ohrožením a spustí obrannou reakci – úzkost a napětí při každém dalším pokusu o polknutí. Čím více se dotyčný soustředí na akt polykání, tím méně „automaticky" funguje. Tělo se stáhne, svaly ztuhnou a kruh obav a neúspěšných pokusů se roztáčí.
Jiná situace může nastat u lidí trpících generalizovanou úzkostnou poruchou. Tito jedinci často vnímají své tělesné pocity velmi intenzivně, a pokud se zaměří právě na polykání, mohou si tento proces zcela zablokovat pouhým očekáváním komplikace.
Z psychologického hlediska se jedná o somatizaci – duševní bolest se převádí do těla. Tělo pak „mluví" za emoce, které si jedinec nedovoluje nebo neumí přiznat.
Příběh ze života
Jana (29 let) byla úspěšná grafička, extrovertní mladá žena, která milovala vaření a setkávání s přáteli u dobrého jídla. Jednoho dne se při obědě mírně zakuckala rýží. Nešlo o nic vážného, ale nepříjemný pocit dušení ji vyděsil. Od té doby začala mít problém s polykáním. Nejdříve u rýže, pak u dalších pevných jídel. Nakonec přešla jen na polévky a smoothie.
Začala se vyhýbat společným obědům a rodinným večeřím. V restauracích se jí dělalo špatně jen při pohledu na jídelní lístek. Přestože absolvovala všechna dostupná vyšetření a měla jistotu, že jí fyzicky nic není, problém přetrvával. Nakonec jí pomohla až psychoterapie, kde si uvědomila hlubší vrstvy svého stresu a úzkosti, které si dříve nepřiznávala. Postupně se naučila znovu jíst bez strachu – a především se přestala bát vlastního těla.
Jak se s psychogenním problémem polykání pracuje?
Dobrou zprávou je, že psychogenní dysfagie je léčitelná – ale vyžaduje trpělivost a citlivý přístup. Nejprve je důležité vyloučit všechny organické příčiny, aby měl člověk jistotu, že jeho tělo je zdravé. Poté nastupuje psychologická a někdy i psychiatrická pomoc.
Mezi základní přístupy patří:
- Psychoterapie, zejména kognitivně-behaviorální terapie, která pomáhá měnit myšlenkové vzorce a obavy spojené s polykáním.
- Relaxace a dechová cvičení, která pomáhají zmírnit napětí těla a přinést klid do náročných situací.
- Expozice a nácvik, kdy se člověk postupně „znovu učí" polykat – začíná od tekutin a pomalu se dostává k pevnější stravě.
- Podpora výživy, aby tělo během léčby netrpělo nedostatkem energie.
V některých případech mohou pomoci i antidepresiva nebo anxiolytika, zejména pokud je dysfagie součástí širší úzkostné poruchy. Ale vždy by měly být součástí komplexní péče, nikoli jediným řešením.
Nejde „jen o psychiku"
Je důležité zdůraznit, že psychogenní problémy s polykáním nejsou „jen v hlavě". Fyziologické změny, které úzkost a stres vyvolávají, jsou reálné – zvýšené napětí svalů, zrychlený tep, sucho v ústech, změněné dýchání – to vše přispívá ke vzniku potíží. Nejde tedy o „předstírání" nebo slabost, jak si někteří z okolí mohou chybně myslet.
„Psychické poruchy nejsou méně skutečné než ty tělesné – jen je nevidíme na rentgenu," říká britský neuropsycholog Peter Halligan. Tento citát vystihuje klíč k porozumění psychogennímu polykání – bolest a dysfunkce jsou skutečné, i když jejich původ je neviditelný.
Jak okolí může pomoci?
Rodina a přátelé hrají důležitou roli. Místo nepochopení nebo tlaku typu „prostě to zkus sníst" je lepší nabídnout podporu a klid. Pomáhá, když lidé v okolí nevytvářejí další stres, netlačí na výkon a snaží se být empatičtí. I samotné vědomí, že „nejsem v tom sám", může být pro člověka s tímto problémem léčivé.
Zároveň se vyplatí hledat i komunitní podporu. Online diskusní fóra, terapeutické skupiny nebo podpůrné sítě mohou být zdrojem sdílení a naděje. Někdy pomůže i taková maličkost, jako je doporučení od někoho, kdo si prošel podobnou situací.
Když se naslouchá tělu i duši
Psychogenní potíže s polykáním ukazují, jak úzce propojené jsou tělo a mysl. V době, kdy je na nás kladena čím dál větší zátěž a stres, není divu, že tělo někdy protestuje. A právě proto bychom měli být všímavější ke svému vnitřnímu světu, signálům těla a potřebám, které často potlačujeme.
Možná je právě problém s polykáním důležitou zprávou – výzvou ke zpomalení, větší péči o sebe a k hledání rovnováhy mezi výkonem a vnitřním klidem. V konečném důsledku totiž nejde jen o jídlo. Jde o to, jak dokážeme „strávit" život sám o sobě.
