Jak poznat hořčák a užít si houbaření bez obav

Jak poznat hřib hořčák a proč ho (ne)sbírat

Sezóna lesních procházek a košíků plných hub je oblíbeným rituálem mnoha Čechů. Není divu – houbaření je u nás téměř národním sportem a málokterá aktivita spojuje tak příjemně pobyt v přírodě, pohyb a radost z úlovku. Mezi desítkami druhů jedlých hub se však skrývá i pár těch, které by do pánve rozhodně přijít neměly. Jedním z nich je hřib hořčák, lidově zvaný jednoduše hořčák. Ačkoliv není jedovatý, dokáže zkazit celý oběd jediným soustem.

Co je hřib hořčák a proč se mu vyhnout

Hřib hořčák (Tylopilus felleus) patří mezi velmi časté omyly začínajících houbařů. Na první pohled totiž připomíná jedlé hřiby – například hřib smrkový nebo borový. Má hnědý klobouk, masitý třeň a roste často na stejných místech jako oblíbené jedlé druhy. Problém nastává až po tepelné úpravě – jeho chuť je totiž nesnesitelně hořká. A co je horší, tahle hořkost se vařením nebo smažením neztratí. I malý kousek přimíchaný do jídla znehodnotí celý pokrm.

Přestože hořčák není jedovatý, jeho výrazná hořkost působí jako obranný mechanismus, díky kterému zůstává většinou netknutý i od lesní zvěře. Není neobvyklé, že člověk, který si ho omylem přidá do smaženice, už dlouho žádnou houbu nevezme do pusy. Právě proto je důležité vědět, jak poznat hořčák od jedlých hřibů, a předejít tak zklamání.

Klíčové znaky v terénu

Rozlišit hořčák od jedlých hřibů může být snadné, pokud víte, na co si dát pozor. Existuje několik spolehlivých znaků, podle kterých lze tuto houbu bezpečně identifikovat. Nejčastěji se zaměřujeme na tři hlavní části – třeň, rourky a chuť.

1. Třeň s výraznou síťkou:
Hořčák má na třeni velmi nápadnou, tmavě hnědou síťku, která je často považována za nejjistější poznávací znak. Tato síťka je ostře ohraničená a kontrastuje se světlejším podkladem třeně. U jedlých hřibů bývá síťka méně zřetelná nebo jiného odstínu – například růžová u hřibu dubového.

2. Rourky a póry:
Na spodní straně klobouku má hořčák rourky, které jsou u mladých plodnic bělavé a později narůžovělé. Při stlačení nemění barvu – na rozdíl od některých jiných hřibovitých hub, které modrají. To může být vodítko, ale ne stoprocentní.

3. Chuť jako poslední kontrola:
Pokud si stále nejste jisti, můžete zkusit malý kousek syrové houby opatrně rozkousat na špičce jazyka a hned vyplivnout. Hořčák je extrémně hořký – chuť poznáte téměř okamžitě. Tato metoda se doporučuje jen zkušenějším houbařům a nikdy by se neměla používat u neznámých, potenciálně jedovatých druhů.

Kde a kdy hořčák roste

Hořčák se vyskytuje v jehličnatých i listnatých lesích, nejčastěji pod smrky, borovicemi a buky. Roste od června do října, přičemž nejhojnější výskyt bývá v srpnu a září. Má rád kyselé půdy a najdete ho především ve vyšších polohách. Zajímavé je, že i přes svou nechvalnou reputaci je poměrně běžný – mnohdy si ho houbaři i nevědomky nosí domů v košíku.

A právě zde přichází na řadu problém: vzhledově totiž může být velmi podobný jedlým hřibům. Začínající houbaři, kteří se ještě nenaučili důkladně rozeznávat jednotlivé znaky, si ho snadno spletou. V některých oblastech je dokonce považován za jeden z nejčastějších důvodů zkažené houbové polévky nebo smaženice.

Jak malý omyl překazil nedělní oběd

Paní Jaroslava z Jablonce nad Nisou se na začátku září vydala s rodinou do lesa. Po několika hodinách se domů vrátili s plným košem krásných hub – převažovaly hřiby, několik muchomůrek růžovek a pár kozáků. Smaženice voněla po celém bytě, ale po prvním soustu se všichni zarazili. "Mysleli jsme, že jsme to jen málo osolili, ale ten odporný hořký ocas nešel ignorovat,” vypráví s úsměvem. Až po důkladném prozkoumání košíku našli viníka – jeden hřib hořčák schovaný mezi praváky.

Tento příklad je výmluvným důkazem, že i jeden špatně určený kousek může způsobit zklamání, a že se vyplatí věnovat pozornost správné identifikaci.

Může být hořčák k něčemu dobrý?

Zajímavostí je, že navzdory své nepoživatelnosti má hořčák určité využití. Někteří lidé ho suší a používají jako přírodní repelent proti hmyzu – jeho aroma totiž odpuzuje brouky a moly. V některých zemích se zkoumá jeho potenciální využití v medicíně, protože obsahuje látky s antibakteriálními účinky. Nicméně kulinářsky zůstává zcela nevhodný.

V lidové moudrosti se objevuje i vtipná poznámka, že "hořčák se pozná podle toho, že ho ani slimák nechce”. I když to není odborný určovací klíč, v některých případech to může být překvapivě přesné…

Na co si dát pozor při sběru hub

Sbírání hub je krásná aktivita, ale vyžaduje určitou znalost. Pokud si nejste svým úlovkem jistí, je lepší ho nechat v lese. Dnes už existuje mnoho způsobů, jak ověřit druh houby – od klasických atlasů přes mobilní aplikace až po facebookové skupiny s odborníky. Kromě toho je vhodné se učit i od zkušených houbařů, kteří dokáží předat cenné rady přímo v terénu.

Jedním z dobrých tipů je rozdělit houby podle druhů hned při sběru – vložit každou skupinu do zvláštního látkového pytlíku nebo krabičky. Tím se sníží riziko, že si hořčák schovaný mezi hřiby přinesete domů.

A co když už se vám stane, že hořčák uvaříte? Dobrá zpráva je, že není zdraví škodlivý. Jídlo ale bude prakticky nepoživatelné a nezbývá než si dát něco jiného. Jak říká známý mykolog Miroslav Smotlacha: "Hořčák je učebnicový příklad toho, že i nejedovatá houba může být naprosto nepoživatelná.”

Shrnutí praktických znaků, jak poznat hořčák:

Tahle houba se pozná podle výrazné tmavě hnědé síťky na třeni a narůžovělých rourek ze spodní strany klobouku, který bývá hnědý, matný a často dost suchý. Jakmile ji ale ochutnáte, dá vám okamžitě vědět – její extrémní hořkost je nezaměnitelná. Najdete ji hlavně v jehličnatých i listnatých lesích, často poblíž smrků nebo buků.

Zkušený houbař dokáže hořčák poznat už na dálku, ale pro začátečníky může být zrádný. Právě proto je dobré se učit, ptát a nebát se říct si o radu. Příroda nám nabízí mnoho jedlých pokladů – a s trochou péče a pozornosti se dá nepříjemným překvapením snadno vyhnout. Vždyť houbaření má být především radost, ne loterie.